Performance, prožít nebo sdílet?

Ahoj tanečníci žijeme v době sociálních sítí. Osobně jsem příznivec Facebooku, Instagramu, Youtube, Twitteru ...... ale " vocuť pocuť "

Minulý víkend jsem se těšil na žákovské představení jedné základní umělecké školy. Už ve foyer jsem viděl spoustu natěšených tatínků, maminek, babiček, dědečků, strýčků, tetiček a ostatních fanoušků mladých tanečníků :) Usadil jsem se pohodlně v nádherném sále. Na začátku představení paní ředitelka školy vyzvala přítomné aby si vyplnuli zvonění na mobilních telefonech. Všichni to spořádaně udělali. Však patříme do seriózní divácké obce.

A potom..........začalo představení. KATASTROFA

Až do konce představení jsem měl už jen nervy, protože jsem nic neviděl. Na upozornění dámy přede mnou že nic nevidím jsem dostal odpověď : "Natáčím svoji dceru." a vo tom žádná. Na její obranu musím podotknout, nebyla sama.

Vzpomínám na svoje mládí, kdy se těsně po revoluci dostaly do Československa první videokamery. Dovolená u moře bez videokamery byla asi nemyslitelná. I já jsem podlehl amatérskému kamerování, které vyplnilo kompletně volný čas na dovolené. Doma jsem si potom s radostí pustil film o dovolené, na které jsem vlastně nebyl. Kamerování mi ukradlo osobní prožitek.

Zpěvák Robbie Williams si v jednom rozhovoru postěžoval : "Přijdou za mnou fanoušci, požádají mě o selfie. Uděláme si selfie, oni poděkují a odejdou :( Nikoho nezajímá co si myslím? Nikdo si se mnou nechce popovídat? Stačí jim ukázal na Facebooku selfie s Williamsem?" 

A teď zpět k tématu. Prožíváme, prociťujeme svůj život nebo jej sdílíme? Já jsem na 100% pro prožívání. A tak bych chtěl touto cestou požádat paní ředitelku, aby na začátku představení řekla: "Vážení diváci prosím vypněte zvonění a nenahrávejte představení, prožívejte." Protože vzpomínka možná zkreslí událost, ale obohatí ji o osobní prožitek a to je kouzlo vzpomínek.